We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | Londýnská čtvrť Sydenham je místem, kde si lidé na nedostatek šarmu a osobitosti rozhodně stěžovat nemohou. Vždyť nad místní zubařskou ordinací bydleli jeden čas Kelly Brooková a Jason Statham. Když však o rozpraskaný beton parkoviště před mým domem zazvonily podpatky Anousky Hempelové, okamžitě se mi vybavily fotografie v časopise Picture Post, na nichž členové královské rodiny navštěvují domovy postižené bombardováním za druhé světové války. Její poslání v mém skromném předměstském příbytku však, jak doufám, neskončí pouhým vyjádřením solidarity. Anouska Hempelová – žena, která navrhovala boutique hotely v době, kdy ještě žádný souhrnný název nenesly – mi přišla dát radu, po níž soudě podle popularity článků v časopisech o interiérovém designu a horlivých diskuzí na online fórech pro kutily prahne polovina všech vlastníků nemovitostí v západním světě: Jak propůjčit obyčejnému domovu vzhled a atmosféru apartmánu v pětihvězdičkovém hotelu s cenovkou 20000 Kč na noc. „Hempelizací“ mělo v tomto případě projít prostřední podlaží třípatrového viktoriánského dvojdomku. „To půjde“, povídá, rozhlížejíc se po mé kuchyni. „Každý by to dokázal. Nevidím důvod, proč by to nemělo jít. Ale pokoje na sebe musí navazovat. Musí odrážet společnou myšlenku.“ Posmutnělým pohledem měří požární schodiště. „Pochopitelně byste musel koupit sousední dům.“ To musí být vtip, říkám si. ... Podobný sentiment však pro svou neobvyklost určitě stojí za zamyšlení. Hotelový pokoj je místem bez minulosti. Asi by nás znepokojilo, kdybychom v něm nalezli sebenepatrnější stopy po předchozím uživateli, už jen proto, že lidé často chodí do hotelů dělat věci, které u sebe doma dělat nemohou. Považujeme za samozřejmé, že pokoj bude uklizen s takovou pečlivostí, jako by z něj měli před pár minutami vynést mrtvolu. (To se mimochodem klidně mohlo stát.) Interiér domácnosti je pak ztělesněním zcela protichůdné myšlenky. Je to jakási truhlice vzpomínek. Příběhy jejích obyvatel zde nalézáme na každém kroku, ať už ve formě fotografií na krbové římse, obrázků na stěnách nebo knih na poličkách. Kdyby hotelové pokoje mohly mluvit, připadali bychom si v nich jako v blázinci.
|