| Non so in qual modo, ma i miei scolarini erano venuti a sapere che quel giorno era il mio compleanno. Me li vidi arrivare alla scuola col vestito delle feste e con un regalino tra le mani.
Chi mi portava una penna elegante, chi un libriccino da messa, chi un astuccio da lavoro, chi un bel mazzo di fiori freschi. Io fui consolata e attristata da quella vista: consolata perchè qualunque segno di gratitudine o d'affetto che mi venisse da quei buoni figliuoli mi toccava il cuore e mi faceva parer leggiero ogni sacrifizio: attristata, poichè pensavo che i denari occorsi in quelle compre, potevano venir destinati a più nobile uso. A ogni modo, accolsi serenamente quelle care dimostrazioni d'amore.
Un bambino solo, il più povero, non mi offrì nulla: ma dal suo contegno imbarazzato e dal suo visetto malinconico argomentai quanto dovesse soffrire. Lo chiamai e quando l'ebbi vicino me lo strinsi ripetutamente fra le braccia, baciandolo. Incoraggiato da quelle carezze, il poverino mi pose tra le mani un involtino e fuggì vergognoso.
Sorpresa e incuriosita, lo aprii senza che nessuno potesse accorgersene. Vi erano.... indovinate!.. Tre pallottoline di zucchero!
Lo richiamai subito da me.
--Lo sapevi che mi piacesse lo zucchero? gli chiesi sorridendo.
--Me lo sono figurato! Mi piace tanto a me!
--E tu, ripresi commossa, l'hai certo chiesto alla mamma e....
--No signora! replicò prontamente, non ho chiesto nulla a nessuno; glie l'ho serbato proprio io, di mio....
--Ma pure....
--La nonna, quando mi dà il caffè e latte, mi mette sempre nella chicchera due o tre pallottoline di zucchero per indolcirlo. Io ho levato lo zucchero....
--E il caffè e latte?... chiesi con la gola serrata.
--L'ho preso amaro!
Mario, piccolo Mario, dove sei tu? Forse il fumo delle officine avrà annerito il tuo viso d'angelo, forse a quest'ora lavorerai i campi dove biondeggia la messe e si matura, al sole, la vite, forse ti accoglieranno le navi avventurose dove il lavoro è sì duro, la speranza sì fallace....
Ma chiunque tu sii, operaio, agricoltore o uomo di mare, il tuo posto è fra i nobili cuori, per quali l'amore è sacrifizio, l'abnegazione, dovere.
Mario, piccolo Mario, se tu per un momento potessi entrare nella mia stanzetta da studio, vedresti molte carte, molti libri, molti ninnoli; e vedresti anche, custoditi in una piccola campana di vetro, tre pezzetti di zucchero, un nome, una data! | Nevím sice jak, ale mí školáčci se dověděli, že ten den mám narozeniny. Viděla jsem je přicházet do školy ve svátečních šatech a v rukou dárečky. Někdo mi přinesl elegantní pero, někdo modlitební knížku, někdo školní pouzdro, někdo pěknou kytičku čerstvých květin. Ten pohled mě těšil a rozesmutňoval zároveň: těšil proto, že jakýkoliv projev vděčnosti a sympatií, který mi projevovali ti hodní chlapci, mě bral za srdce a činil každou oběť snadnou: přitom mě rozesmutňovalo pomyšlení, že peníze vydané za ty drobné nákupy mohly být vynaloženy za nějakým ušlechtilejším účelem. Každopádně jsem ty drahé projevy lásky přijala klidně a vyrovnaně. Jediné dítě, to nejchudší, mi nic nenabídlo: ale z jeho rozpačitého chování a z jeho smutného obličejíčku jsem vyčetla, jak ho to muselo trápit. Přivolala jsem ho k sobě, a když přišel, opakovaně jsem ho objala a pocelovala. Mé láskyplné projevy mu dodaly odvahy a chudáček mi vtiskl do ruky kornoutek, načež zahanbeně utekl. Překvapeně a zvídavě jsem ho otevřela, aby si toho nikdo nevšiml. Byly tam… to byste neuhodli!… Tři kuličky cukru! Hned jsem ho přivolala zpátky. „Tys věděl, že mám ráda cukr?“ zeptala jsem se ho s úsměvem. „Domyslel jsem si to! Já ho mám moc rád!“ „A ty,“ pokračovala jsem dojatě, „ty sis o něj řekl mamince a…“ „Ne, paní učitelko!“ odpověděl pohotově, „nikoho jsem o nic nežádal; ty jsem si dával stranou já, ze svého…“ „Ale přece jenom…“ „Babička, když mi připraví bílou kávu, tak mi vždycky na podšálek položí dvě nebo tři kuličky cukru na oslazení. Ten cukr jsem sebral…“ „A co ta bílá káva?…,“ zeptala jsem se sevřeným hrdlem. „Tu jsem vypil hořkou!“ Mario, maličký Mario, kde je ti konec? Možná ti kouř z továren začernil tvou andělskou tvář, možná v tuhle dobu pracuješ na polích, kde teď žloutne obilí a na slunci zraje vinná réva, možná tě přijaly do své náruče lodě plující za dobrodružstvím, kde práce je skutečně tvrdá a naděje šalebná… Ale ať už jsi kýmkoliv, dělníkem, zemědělcem nebo mužem moře, tvé místo je mezi šlechetnými srdce, pro něž je láska obětí, odříkáním, nezbytností. Mario, maličký Mario, kdybys na chviličku mohl zavítat do mé malé studovny, spatřil bys spoustu papíru, hodně knih, hodně tretek; a pak bys také spatřil, chráněné malým skleněným zvonečkem, tři kousíčky cukru, u nich jméno a datum! |