Winters used to be cold in England. We, my parents especially, spent them watching the wrestling. The wrestling they watched on their black-and-white television sets on Saturday afternoons represented a brief intrusion of life and colour in their otherwise monochrome lives. Their work overalls were faded, the sofa cover—unchanged for years—was faded, their memories of the people they had been before coming to England were fading too. My parents, their whole generation, treadmilled away the best years of their lives toiling in factories for shoddy paypackets. A life of drudgery, of deformed spines, of chronic arthritis, of severed hands. They bit their lips and put up with the pain. They had no option but to. In their minds they tried to switch off—to ignore the slights of co-workers, not to bridle against the glib cackling of foremen, and, in the case of Indian women, not to fret when they were slapped about by their husbands. Put up with the pain, they told themselves, deal with the pain—the shooting pains up the arms, the corroded hip joints, the back seizures from leaning over sewing machines for too many years, the callused knuckles from handwashing clothes, the rheumy knees from scrubbing the kitchen floor with their husbands' used underpants.
When my parents sat down to watch the wrestling on Saturday afternoons, milky cardamon tea in hand, they wanted to be entertained, they wanted a laugh. But they also wanted the good guy, just for once, to triumph over the bad guy. They wanted the swaggering, braying bully to get his come-uppance. They prayed for the nice guy, lying there on the canvas, trapped in a double-finger interlock or clutching his kidneys in agony, not to submit. If only he could hold out just a bit longer, bear the pain, last the course. If only he did these things, chances were, wrestling being what it was, that he would triumph. It was only a qualified victory, however. You'd see the winner, exhausted, barely able to wave to the crowd. The triumph was mainly one of survival. | Anglické zimy bývaly studené. My, hlavně tedy mí rodiče, jsme je trávili sledováním zápasu. Přenosy, které každou sobotu odpoledne sledovali ve své černobílé televizi, představovaly krátký záblesk života a barvy v jejich jinak suchopárných životech. Jejich montérky byly vybledlé, dlouhé roky nevyměněná pokrývka gauče také, bledly i jejich vzpomínky na lidi, kterými byli, než přišli do Anglie. Mí rodiče, celá jejich generace, odedřeli nejlepší roky života v továrnách za pár šupů. Jejich život, to byla lopota, zdeformovaná páteř, chronická artritida a sedřené ruce. Zatnuli zuby a tu bolest vydrželi. Jinou možnost ani neměli. Ve své mysli se snažili vypnout. Ignorovat opovržení kolegů, nevypěnit při posměšném kvákání předáků, indické ženy se držely a nic si nedělaly z manželových facek. Vydržet tu bolest, řekly si, zvládnout ji, tu bolest vystřelující do paží, ty odepsané kyčelní klouby, ty prudké křeče v zádech, které si odnesly z mnohaletého ohýbání nad šicími stroji, ty mozolnaté klouby na rukou, za něž vděčily praní prádla, to revma v kolenou z drhnutí kuchyňské podlahy manželovými vyřazenými spodkami.
Když mí rodiče v sobotu odpoledne se šálkem kardamonového čaje ochuceného mlékem zasedali ke sledování zápasu, chtěli se bavit, chtěli se smát. Ale také chtěli, aby také někdy dobro vyhrálo nad zlem, alespoň jednou. Chtěli, aby ten naparující se, řičící surovec dostal, co mu patří. Modlili se, aby to ten sympaťák, který bezmocně ležel na podlaze s prsty v dvojnásobné páce nebo se s bolestivou grimasu držel za ledviny, nevzdal. Kéž by tak vydržel ještě chvíli, zvládl bolest a přestál to kolo. Kdyby se mu to povedlo, třeba by vyhrál; takový je přece zápas. Ale bylo to jen relativní vítězství. Vidíte vyčerpaného vítěze, který stěží sebere síly, aby zamával davu. Jeho vítězstvím je to, že přežil. |