Winters used to be cold in England. We, my parents especially, spent them watching the wrestling. The wrestling they watched on their black-and-white television sets on Saturday afternoons represented a brief intrusion of life and colour in their otherwise monochrome lives. Their work overalls were faded, the sofa cover—unchanged for years—was faded, their memories of the people they had been before coming to England were fading too. My parents, their whole generation, treadmilled away the best years of their lives toiling in factories for shoddy paypackets. A life of drudgery, of deformed spines, of chronic arthritis, of severed hands. They bit their lips and put up with the pain. They had no option but to. In their minds they tried to switch off—to ignore the slights of co-workers, not to bridle against the glib cackling of foremen, and, in the case of Indian women, not to fret when they were slapped about by their husbands. Put up with the pain, they told themselves, deal with the pain—the shooting pains up the arms, the corroded hip joints, the back seizures from leaning over sewing machines for too many years, the callused knuckles from handwashing clothes, the rheumy knees from scrubbing the kitchen floor with their husbands' used underpants.
When my parents sat down to watch the wrestling on Saturday afternoons, milky cardamon tea in hand, they wanted to be entertained, they wanted a laugh. But they also wanted the good guy, just for once, to triumph over the bad guy. They wanted the swaggering, braying bully to get his come-uppance. They prayed for the nice guy, lying there on the canvas, trapped in a double-finger interlock or clutching his kidneys in agony, not to submit. If only he could hold out just a bit longer, bear the pain, last the course. If only he did these things, chances were, wrestling being what it was, that he would triumph. It was only a qualified victory, however. You'd see the winner, exhausted, barely able to wave to the crowd. The triumph was mainly one of survival. | Zimy bývaly v Anglii chladné. My, a hlavně moji rodiče, je strávili sledováním zápasu. Dívali se na něj na své černobílé televizi vždy v sobotu odpoledne a tytol chvíle představovaly krátký průnik života a barevnosti do jejich jinak jednotvárných životů. Pracovní oblečení měli vybledlé, přehoz pohovky - léta stejný - už dávno vybledl taky, vytrácely se i jejich vzpomínky na to, kým byli, než přijeli do Anglie. Mí rodiče, celá jejich generace, strávili svá nejlepší léta dřinou v továrnách za ubohou výplatu. Život plný otročiny, poničené páteře, chronické artrózy, pořezaných rukou. Zatínali zuby a snášeli bolest. Neměli na vybranou. V hlavách se snažili vypnout - ignorovat své spolupracovníky, nevzepřít se proti jalovému tlachání předáků a indické ženy se snažily nerozčilovat, když je peskovali jejich manželé. Překonej bolest, říkali si, vyrovnej se s ní - s bolestí vystřelující do celé paže, s poškozenými kyčlemi, s bolavými zády od letitého hrbení se nad šicími stroji, s odřenými kloubky od drhnutí oblečení v rukou, s revmatickými koleny od drhnutí podlah v kuchyni obnošenými spodkami manželů.
Když si mí rodiče v sobotu odpoledne sedli k zápasu, v ruce kardamonový čaj s mlékem, chtěli, aby je někdo bavil, chtěli se smát. Ale chtěli taky vidět, jak aspoň jednou ten hodný porazí zlého. Chtěli, aby ten chvástavý, zesměšňující násilník dostal na pamětnou. Modlili se, aby se ten milý chlapík, který tam ležel na žíněnce sevřený v kleštích nebo si držel ledviny bolestí, nevzdal. Jen ať vydrží ještě chviličku, snese bolest, dotáhne to do konce. Jen když tohle všechno vydrží, je šance, že vzhledem k povaze zápasu, nakonec zvítězí. Bylo to však opatrné vítězství. Vítěz se pak vyčerpaný sotva vzchopil k tomu, aby zamával obecenstvu. Odměnou za tohle vítězství bylo přežít. |