Winters used to be cold in England. We, my parents especially, spent them watching the wrestling. The wrestling they watched on their black-and-white television sets on Saturday afternoons represented a brief intrusion of life and colour in their otherwise monochrome lives. Their work overalls were faded, the sofa cover—unchanged for years—was faded, their memories of the people they had been before coming to England were fading too. My parents, their whole generation, treadmilled away the best years of their lives toiling in factories for shoddy paypackets. A life of drudgery, of deformed spines, of chronic arthritis, of severed hands. They bit their lips and put up with the pain. They had no option but to. In their minds they tried to switch off—to ignore the slights of co-workers, not to bridle against the glib cackling of foremen, and, in the case of Indian women, not to fret when they were slapped about by their husbands. Put up with the pain, they told themselves, deal with the pain—the shooting pains up the arms, the corroded hip joints, the back seizures from leaning over sewing machines for too many years, the callused knuckles from handwashing clothes, the rheumy knees from scrubbing the kitchen floor with their husbands' used underpants.
When my parents sat down to watch the wrestling on Saturday afternoons, milky cardamon tea in hand, they wanted to be entertained, they wanted a laugh. But they also wanted the good guy, just for once, to triumph over the bad guy. They wanted the swaggering, braying bully to get his come-uppance. They prayed for the nice guy, lying there on the canvas, trapped in a double-finger interlock or clutching his kidneys in agony, not to submit. If only he could hold out just a bit longer, bear the pain, last the course. If only he did these things, chances were, wrestling being what it was, that he would triumph. It was only a qualified victory, however. You'd see the winner, exhausted, barely able to wave to the crowd. The triumph was mainly one of survival. | Zimy bývaly v Anglii chladné. Trávili jsme je, obzvlášť mí rodiče, sledováním zápasení. Zápasy, které sledovali na svých černobílých televizorech každé sobotní odpoledne, představovaly krátké barevné oživení jejich jinak stejně černobílých životů. Jejich pracovní oděvy byly vybledlé, potah sedačky – celé ty roky stále stejný – byl vybledlý a vzpomínky na to, jací byli před příchodem do Anglie, bledly také. Mí rodiče, stejně jako celá jejich generace, prožili své nejlepší roky života dřením se v továrnách za podřadný plat. Života plného lopoty, zkřivené páteře, chronické artritidy a zmožených rukou. Kousali se do rtů a snášeli bolest. Neměli jinou možnost. Snažili se nemyslet – nevnímat pohrdání spolupracovníků, držet se na uzdě před povrchním žvaněním předáků a, v případě Indek, nehněvat se, když je manžel fackuje. Snášej bolest, říkali si, vypořádej se s ní – bolest vystřelující do rukou, artrotické kyčelní klouby, záchvaty bolestí zad od mnohaletého ohýbání se nad šicími stroji, mozolnaté ruce z ručního praní prádla, revmatická kolena od drhnutí podlahy manželovými rozedranými spodkami.
Když si rodiče sedali v sobotu odpoledne k zápasům, s jemným kardamomovým čajem v rukou, chtěli být baveni, chtěli se smát. Ale také chtěli, aby pro jednou zvítězil dobrák nad tím špatným. Chtěli nafoukaného, řvoucího surovce, který dostane co proto. Modlili se za pana hodného, ležícího na plátěné podlaze ringu, chyceného do sevření dvěma prsty či držícího se v křeči na ledvinách, aby nepodlehl. Kdyby tak dokázal vydržet o chvíli déle, snést bolest, vydržet tento průběh boje. Kéž by tohle dokázal, šance na vítězství, zápasy jsou jaké jsou, tu byla. Nicméně, vítězství nebylo bez výhrad. Vítěz byl vyčerpaný, sotva schopný zamávat divákům. Vítězství hlavně znamenalo přežít. |