A theme of the age, at least in the developed world, is that people crave silence and can find none. The roar of traffic, the ceaseless beep of phones, digital announcements in buses and trains, TV sets blaring even in empty offices, are an endless battery and distraction. The human race is exhausting itself with noise and longs for its opposite—whether in the wilds, on the wide ocean or in some retreat dedicated to stillness and concentration. Alain Corbin, a history professor, writes from his refuge in the Sorbonne, and Erling Kagge, a Norwegian explorer, from his memories of the wastes of Antarctica, where both have tried to escape.
And yet, as Mr Corbin points out in "A History of Silence", there is probably no more noise than there used to be. Before pneumatic tyres, city streets were full of the deafening clang of metal-rimmed wheels and horseshoes on stone. Before voluntary isolation on mobile phones, buses and trains rang with conversation. Newspaper-sellers did not leave their wares in a mute pile, but advertised them at top volume, as did vendors of cherries, violets and fresh mackerel. The theatre and the opera were a chaos of huzzahs and barracking. Even in the countryside, peasants sang as they drudged. They don’t sing now.
What has changed is not so much the level of noise, which previous centuries also complained about, but the level of distraction, which occupies the space that silence might invade. There looms another paradox, because when it does invade—in the depths of a pine forest, in the naked desert, in a suddenly vacated room—it often proves unnerving rather than welcome. Dread creeps in; the ear instinctively fastens on anything, whether fire-hiss or bird call or susurrus of leaves, that will save it from this unknown emptiness. People want silence, but not that much. | Naše doba se – alespoň v rozvinutém světě – vyznačuje tím, že ač lidé prahnou po tichu, nenacházejí je. Hukot dopravy, ustavičné pípání telefonů, digitální oznámení v autobusech a vlacích či televizory vyřvávající i v prázdných kancelářích nás neustále bombardují podněty a rozptylují naše smysly. Lidstvo se vyčerpává hlukem a touží po jeho opaku: v divočině, na širém oceánu nebo v nějakém odlehlém koutě zasvěceném klidu a koncentraci. Profesor historie Alain Corbin píše ze svého útočiště na Sorbonně a norský badatel Erling Kagge čerpá ze svých vzpomínek na pustou Antarktidu, kam se oba zkusili uchýlit. Jak ovšem Corbin podotýká ve svém díle a History of Silence, hluku dnes patrně není více než kdysi. Před nástupem pneumatik se ulicemi měst nesl ohlušující řinkot kol obepnutých kovovými obručemi, střídaný klapáním podkov na dlažbě. Než jsme se dobrovolně izolovali od zbytku světa nad mobilními telefony, v autobusech a vlacích se konverzovalo. Kameloti nepostávali před němou hromadou novin, nýbrž své zboží nabízeli z plných plic a prodavači třešní, fialek a čerstvých makrel zrovna tak. Divadelní a operní představení se utápěla ve změti výkřiků a pískotu. Dokonce i na venkově si rolníci při své lopotě prozpěvovali. Dnes již nezpívají. Novinkou není ani tak intenzita hluku, nad níž si naříkala i minulá staletí, jako spíše míra rušivých podnětů zmocňujících se prostoru, do něhož by mohlo proniknout ticho. Vyvstává před námi další paradox: když totiž ticho vskutku zavládne, kupříkladu v hlubokém borovém lese, nehostinné poušti či znenáhla opuštěné místnosti, často nás to znepokojí, místo abychom to uvítali. Zachvátí nás strach a náš sluch se instinktivně upne k syčení ohně, zpěvu ptáků či šustění listů, zkrátka k čemukoli, co jej vytrhne z této neznámé prázdnoty. Lidé o ticho stojí, ale s mírou. |