Jedním z témat dnešní doby, přinejmenším v rozvinutém světě, je skutečnost, že lidé touží po tichu, ale nemohou ho najít. Dopravní ruch, nepřetržité pípání telefonů, digitalizovaná hlášení v autobusech a vlacích, televizní obrazovky vyřvávající i v opuštěných kancelářích, to vše představuje nekonečný zdroj trápení a rozptýlení. Lidské pokolení vysiluje samo sebe hlukem a prahne po opaku – ať již v podobě divočiny, širého oceánu nebo místa v ústraní, které nabízí klid a možnost soustředění. Alain Corbin, profesor historie, píše ze svého azylu na Sorbonně. Erling Kagge, norský průzkumník, čerpá ze vzpomínek na antarktické pustiny. Oba muži se tam snažili najít únik.

A přitom, jak poznamenává pan Corbin ve své knize „Historie ticha“, současný svět pravděpodobně není o nic hlučnější než dříve. Před rozmachem pneumatik se ulicemi měst rozléhal ohlušující rachot kol s kovovými obručemi a podkov dopadajících na dlažbu. Předtím, než jsme se dobrovolně uzavřeli do izolace, ohraničené displejem mobilního telefonu, pulzovaly autobusy a vlaky družným hovorem. Kameloti nenechávali noviny beze slova v komíncích, ale z plných plic je propagovali. Stejně si počínali i prodejci třešní, fialek nebo čerstvých makrel. V divadlech a operních domech vládla změť jásotu a bučení. I na venkově si rolníci při těžké práci zpívali. Dnes si nezpívají.

Co se změnilo, to není ani tak úroveň hluku, na který si lidé stěžovali i v minulých stoletích. Změnila se především míra rozptýlení, které zaplňuje prostor, do něhož by se jinak mohlo vetřít ticho. Zde vyplouvá na povrch další paradox, neboť když se ticho vetře – v hlubinách borovicového háje, v otevřené poušti, v pokoji, který náhle máme sami pro sebe – pak často znervózňuje, nikoli uklidňuje. Do mysli se vkrádá panický strach a sluch se instinktivně upíná k jakémukoli podnětu – ať je to praskot ohně, ptačí zpěv nebo šumějící listí – který ho před touto neznámou prázdnotou zachrání. Lidé touží po tichu, ale ne zas tak moc.

Naše doba se – alespoň v rozvinutém světě – vyznačuje tím, že ač lidé prahnou po tichu, nenacházejí je. Hukot dopravy, ustavičné pípání telefonů, digitální oznámení v autobusech a vlacích či televizory vyřvávající i v prázdných kancelářích nás neustále bombardují podněty a rozptylují naše smysly. Lidstvo se vyčerpává hlukem a touží po jeho opaku: v divočině, na širém oceánu nebo v nějakém odlehlém koutě zasvěceném klidu a koncentraci. Profesor historie Alain Corbin píše ze svého útočiště na Sorbonně a norský badatel Erling Kagge čerpá ze svých vzpomínek na pustou Antarktidu, kam se oba zkusili uchýlit.

Jak ovšem Corbin podotýká ve svém díle a History of Silence, hluku dnes patrně není více než kdysi. Před nástupem pneumatik se ulicemi měst nesl ohlušující řinkot kol obepnutých kovovými obručemi, střídaný klapáním podkov na dlažbě. Než jsme se dobrovolně izolovali od zbytku světa nad mobilními telefony, v autobusech a vlacích se konverzovalo. Kameloti nepostávali před němou hromadou novin, nýbrž své zboží nabízeli z plných plic a prodavači třešní, fialek a čerstvých makrel zrovna tak. Divadelní a operní představení se utápěla ve změti výkřiků a pískotu. Dokonce i na venkově si rolníci při své lopotě prozpěvovali. Dnes již nezpívají.

Novinkou není ani tak intenzita hluku, nad níž si naříkala i minulá staletí, jako spíše míra rušivých podnětů zmocňujících se prostoru, do něhož by mohlo proniknout ticho. Vyvstává před námi další paradox: když totiž ticho vskutku zavládne, kupříkladu v hlubokém borovém lese, nehostinné poušti či znenáhla opuštěné místnosti, často nás to znepokojí, místo abychom to uvítali. Zachvátí nás strach a náš sluch se instinktivně upne k syčení ohně, zpěvu ptáků či šustění listů, zkrátka k čemukoli, co jej vytrhne z této neznámé prázdnoty. Lidé o ticho stojí, ale s mírou.

Alespoň v rozvinutém světě tématem doby je, že lidé touží po tichu, ale nemohou jej najít. Hukot dopravy, ustavičné pípání telefonů, hlášení v autobusech a vlacích nebo televize řvoucí dokonce i v prázdných kancelářích, to vše na nás nekonečně útočí a rozptyluje nás. Lidstvo vyčerpává samo sebe hlukem a prahne po opaku – ať už v divoké přírodě, na širém oceánu nebo na nějakém pobytu zaměřeném na klid a soustředění. Profesor historie Alain Corbin píše ze svého útočiště na Sorbonně a norský dobrodruh Erling Kagge ze svých vzpomínek na pustiny Antarktidy, kam se oba pokusili uniknout.

Přesto pan Corbin ve své knize Histoire du silence (Dějiny ticha) upozorňuje, že hluku pravděpodobně není více než v minulosti. Před pneumatikami byly ulice měst plné ohlušujícího řinčení okovaných kol a koňských podkov po kameni. Před dobrovolnou izolací u mobilních telefonů hučely v autobusech a vlacích rozhovory. Prodejci novin nenechávali své zboží tiše ležet, ale nabízeli jej z plných plic stejně jako prodejci třešní, fialek a čerstvých makrel. V divadlech a operách se ozývala změť pokřikování a provolávání bravo. Dokonce i na venkově si sedláci při své lopotě zpívali. Teď už si nezpívají.

To, co se změnilo, není až tak úroveň hluku, na kterou si předešlá staletí také stěžovala, ale úroveň rozptylování, jež zabírá prostor, do něhož může vniknout ticho. V tom se skrývá další paradox, protože když už ticho zavládne – v hlubokém borovicovém lese, na pusté poušti, v náhle opuštěné místnosti –, připadá nám často znepokojivé spíše než vítané. Vkrádá se strach, ucho se instinktivně zaměřuje na cokoli, co jej spasí před neznámou prázdnotou, ať už je to hučení ohně, ptačí volání, nebo ševelení listů. Lidé touží po tichu, ale ne zas tolik.

Velkým tématem dneška, přinejmenším v rozvinutém světě, je to, že lidé touží po tichu a žádného se jim nedostává. Neustále nás obtěžuje a vyrušuje hluk dopravy, všudypřítomné pípání mobilů, digitální hlášení v autobusech a vlacích nebo televize, které vřískají i v prázdných kancelářích. Lidstvo se samo unavuje hlukem a touží po opaku – v divočině, na širém oceánu nebo v úkrytech zasvěcených tichu a soustředění. Profesor historie Alain Corbin píše ze svého útočiště na pařížské Sorbonně a norský průzkumník Erling Kagge se zase pokouší uniknout do vzpomínek na širé pustiny Antarktidy.

Corbin ovšem ve své knize „Historie ticha“ podotýká, že v dnešní době pravděpodobně není o nic víc hluku, než bylo dřív. Než se začaly používat pneumatiky, na kamenné dlažbě městských ulic rámusily kovové obruče kol a koňské podkovy. Před dobrovolnou izolací do mobilních telefonů se v autobusech a vlacích ozývala rušná konverzace. Kameloti neseděli tiše v koutě, ale hlasitě vyvolávali a velebili své zboží, stejně jako prodavači třešní, fialek a čerstvých makrel. V divadlech a na opeře diváci neustále pokřikovali a pískali. Dokonce i na venkově si sedláci při těžké práci zpívali. Teď už nezpívají.

Nezměnila se ani tak úroveň hluku, na kterou si lidé v minulých stoletích také stěžovali, ale spíš míra rozptylování zabírajícího prostor, který by mohlo obsadit ticho. Zde se objevuje další paradox, protože když ticho nějaký prostor obsadí – třeba v hlubokém lese, na pusté poušti nebo v náhle prázdné místnosti – je to spíše zneklidňující než vítané. Do mysli se vkrádá úzkost a uši se instinktivně zaměřují na každý zvuk, který by je zachránil před neznámou prázdnotou – ať je to praskání ohně, zpěv ptáků nebo ševelení listů. Lidé chtějí ticho, ale ne zas tak moc.

Věčným tématem naší doby je hledání ticha a jeho nedostupnost – alespoň v rozvinutých zemích. Hluk dopravy, neustálé pípání mobilních telefonů, digitální hlášení v autobuse nebo ve vlaku a televize vyhrávající na celé kolo dokonce i v prázdných kancelářích jsou nevyčerpatelným zdrojem rušivých vlivů. Lidstvo je vyčerpáno hlukem a touží po jeho opaku, ať už se jej snaží najít v divočině, na širém moři, nebo v nějaké tajné skrýši zasvěcené klidu a soustředění. Alain Corbin je profesorem historie, který pracuje ze svého útočiště na Sorbonně, a Erling Kagge je norský průzkumník, který píše o svých vzpomínkách, ale oba mají společné pustiny Antarktidy, kam se před dnešním shonem snaží uniknout.

Profesor Corbin však ve své knize „A History of Silence“ (Historie ticha) poukazuje na to, že dnešní doba pravděpodobně není o nic hlučnější, než byly ty minulé. Před příchodem vzduchových pneumatik byly městské ulice plné ohlušujícího rachotu okovaných kol a koňských podkov na kamenné dlažbě. Dokud jsme se neuchýlili do dobrovolné izolace svých mobilních telefonů, autobusy a vlaky se rozléhala živá konverzace. Kolportéři nenechávali své zboží ležet v němém balíčku, ale inzerovali je z plných plic, a stejně to dělali také prodavači třešní, fialek a čerstvých makrel. Divadelní a operní sály ožívaly souhlasnými i hanlivými výkřiky publika. Dokonce i venkované na polích si při práci zpívali. Dnes už je všechno jinak.

Nezměnila se ani tak hladina hluku, na který si ostatně stěžovala i předchozí století, ale spíše množství rušivých faktorů, které vyplňují prostor, v němž by jinak mohlo zavládnout ticho. Na obzoru se jeví další paradox: když ticho opravdu zavládne – třeba v hloubi borového lesa, v pouštních pustinách, nebo v náhle liduprázdném pokoji – shledáme je často spíše rušivým nežli vítaným. Pomalu se vkrádá strach; naše ucho se instinktivně chytá každého podnětu, který je před neznámou prázdnotou zachrání, ať už se jedná o sykot plamenů, nebo o šelest listů. Lidé sice touží po tichu, ale nesmí ho být moc.

Lidé touží po tichu a žádné nemohou najít, to je téma dnešní doby, alespoň ve vyspělém světě. Burácení dopravy, ustavičné pípání telefonů, digitální hlášení v autobusech a ve vlacích, televize jedoucí naplno i v prázdných kancelářích jsou rušivé a nekonečně ubíjející. Lidstvo se hlukem vysiluje a dychtí po jeho opaku – ať už v divočině, na širém oceánu nebo v nějakém úkrytu, který je zasvěcen klidu a soustředění. Tam se pokusili Alain Corbin i Erling Kagge uniknout. Profesor historie Corbin píše ze svého útočiště na Sorboně a norský cestovatel Kagge zachycuje své vzpomínky na antarktickou pustinu.

Přesto profesor Corbin v „Dějinách ticha“ poukazuje na to, že svět pravděpodobně není o nic hlučnější, než býval. Než se objevily pneumatiky, městské ulice naplňovalo ohlušující řinčení podkov a kol s železnými obručemi na kamenné dlažbě. Před dobrovolnou samotkou s mobilními telefony byly autobusy a vlaky prozvučeny rozmluvou. Kameloti nenechávali své zboží v němých hromadách, ale stejně jako prodavači třešní, fialek a čerstvých makrel je z plna hrdla nabízeli. Divadlo a opera byly změtí radostného halekání a povyku. Dokonce i na venkově si rolníci při lopotě zpívali. Dneska si už neprozpěvují.

Nezměnila se ani tak hladina hluku, na níž si v minulých stoletích také stěžovali, jako spíše míra vyrušování, které okupuje prostor, kam by ticho mohlo proniknout. Tady hrozí další paradox, když se totiž tichu podaří zaplnit útroby borového lesa, holou poušť nebo náhle vyprázdněnou místnost, často se ukáže, že je spíš zneklidňující než vítané. Začne nahánět hrůzu; ucho instinktivně zachycuje cokoli, ať už sykot ohně, ptačí hlas nebo ševelení listí, které je před neznámou prázdnotou zachrání. Lidé chtějí ticho, ale ne zas tolik.

Tématem doby se minimálně v rozvinutém světě stává naléhavá potřeba ticha, kterého se lidem nedostává. Hlučný dopravní provoz, neustálé zvonění telefonů, digitální hlášení v autobusech a vlacích, či nahlas puštěné televize dokonce i v prázdných prostorách, jsou neutuchajícím přívalem zvuků a rušivým elementem. Lidské pokolení samo sebe vyčerpává hlukem a touží po opaku – ať už v divoké přírodě, na širém moři nebo na místech, která jsou koncipovaná jako klidná útočiště pro soustředění. Jak Alain Corbin, profesor historie, píšící ze svého klidného přístavu na Sorbonně, tak i Erling Kagge, norský cestovatel, píšící na základě svých vzpomínek na pusté oblasti v Antarktidě, se snaží z hluku vymanit a najít ticho.

A přesto Alain Corbin ve své knize „Dějiny ticha“ poukazuje na to, že už tu asi není takový hluk, jaký tu býval. V době před pneumatikami byly dlážděné ulice měst plné ohlušujícího rachotu okovaných kol a klapotu koňských podkov. Dříve než se lidé sami dobrovolně izolovali používáním mobilních telefonů, hlučely v autobusech a vlacích rozhovory. Prodavači novin nepostávali mlčky u stohů tiskovin, nabízeli je co nejhlasitěji stejně tak jako prodavači třešní, fialek a čerstvých makrel. Divadlem a operou se rozléhalo volání bravo, ale i pokřik nebo pískot. Dokonce i na venkově si sedláci prozpěvovali při těžké práci. Dnes už tomu tak není.

To, co se změnilo, není ani tak míra hluku, na kterou si lidé stěžovali i v minulých stoletích, ale míra vyrušování a rozptylování, jakou je zamořován prostor, který by mohl patřit tichu. A vynořuje se ještě další paradox: když se rozhostí ticho – v hloubi borového lesa, pusté poušti anebo nenadále opuštěné místnosti – často se stává spíše skličujícím než vítaným společníkem. Vkrádají se obavy a sluch bezděčně vnímá, cokoli se ozve, jako únik před touto neznámou prázdnotou, ať už je to praskání ohně, hlasy ptáků nebo šumění listů. Lidé chtějí ticho, ale ne zas tolik.

Žijeme v době, která se alespoň v rozvinutém světě vyznačuje prahnutím po tichu, jaké člověk již marně hledá. Silniční vřava, neustálé pípání mobilních telefonů, přehrávané hlášky v autobusech a ve vlacích, televizory naplno i v prázdných kancelářích; je to jedna bezuzdná rušivá baráž. Lidstvo se vyčerpává svým vlastním hlukem a touží po pravém opaku — ať v divočině, na širém moři, nebo v nějakém hájemství klidu a soustředění. Profesor dějepisu Alain Corbin o tom píše ze svého útočiště na Sorbonně, zatímco Erling Kagge, norský cestovatel, popisuje své vzpomínky z pustin Antarktidy, kam se oba dva pokusili uniknout.

A přece, jak uvádí pan Corbin ve své knize „Dějiny ticha“, ono toho hluku nejspíš není o nic více, než bývalo. Než se přivalily pneumatiky, ulice měst duněly ohlušujícím klopotem okovaných kol a podkov na kamenné dlažbě. Než jsme se dobrovolně odebrali na samotku sebestředna svých mobilních telefonů, autobusy a vlaky bývaly hlučnými klábosišti. Kameloti své zboží neponechávali mlčky seštosované, ale propagovali jej co nejhlasitěji, stejně jako trhovci své nabídky třešní, fialek a čerstvých makrel. Hledištěmi divadel či oper zmatečně hučely jak povzbudivé, tak hanlivé výkřiky. I na venkově si rolníci notovali do roboty. Dnes už si nezpívají.

Změnila se ani ne tak hladina hluku, o níž se stěžovalo i v uplynulých staletích, ale rozptylování, v rozsahu upírajícím tichu místo k obsazení. V tom se rýsuje další paradox, že když už k nám ticho pronikne — v hlubinách jehličnatého hvozdu, v holé pustině, v náhle vylidněné místnosti — často je pro nás spíše něčím zneklidňujícím, než vítaným. Vplíží se s ním i děs; náš sluch se instinktivně chytá čehokoli, zasyčení ohniště, ptačího skřeku či šelestu listí, jako stébla záchrany před takto neslýchanou prázdnotou. Lidé si přejí ticho, ale ne zas tak docela.

Leitmotivem naší doby, přinejmenším v rozvinutých zemích, je, že lidé dychtí po tichu, to ale není nikde. Řev motorů projíždějících aut, neustále pípající telefony, digitální sdělení pasažérům vlaků a autobusů, televize vytrubující do kanceláří, byť i prázdných, to vše stále útočí a vytrhuje. Lidstvo se vysiluje lomozem, ale chce jeho opak – ať už ve volné přírodě nebo na moři nebo na meditačních pobytech tichosti a soustředění. Alain Corbin, profesor historie, píše ze svého útočiště na Sorbonně, Erling Kagge, norský cestovatel, ze svých vzpomínek na pláně Antarktidy – z míst kam zkusili zmizet.

Zdá se však, a Corbin na to v „Dějinách ticha“ poukazuje, že hluku není o nic víc než dřív. Před pneumatikami byly ulice plné skřípotu okovaných kol a klapotu podkov o kámen. Před dobrovolnou izolací mobilních telefonů znělo v tramvajích a autobusech klábosení. Kameloti nenechávali noviny nehlučně na hromadě, nabízeli je silným hlasem; podobně prodejci vyvolávali své jahody, růže a teplé párky. Divadelní a operní představení bývala změtí volání sláva a pískotu. I na vsi si rolníci notovali při práci. Dnes už ne.

Nezměnila se ani tak intenzita hluku, na tu si stěžovali i v uplynulých stoletích, jako spíš intenzita vyrušení zabírajících prostor, který by jinak mohlo obsadit ticho. To je však další paradox, protože když už k invazi ticha dojde – v hloubi sosnových lesů, na písečné pláni, v pokoji, který je najednou prázdný – často nás spíš zneklidní, než že ho vítáme. Brzy je hrozivé; ucho se instinktivně zaměří na cokoli – sykot ohně, zpěv ptáků nebo šelestění listí – co ho zachrání před neznámým prázdnem. Lidé chtějí ticho, ale ne až tak.

Tématem století, které hýbe přinejmenším vyspělou části světa, je touha po tichu,
kterého se však nikomu nedostává. Ruch dopravy, nekonečné pípání mobilů, digitální displeje v hromadné dopravě, televizory blikající i v liduprázdných kancelářích – jsme pod nepřetržitou palbou podnětů, které odvádějí naši pozornost. Lidstvo se vyčerpává hlukem,
touží však nalézt pravý opak – ať už v divočině, na širém oceánu nebo v úniku do klidu a koncentrace. Profesor historie, Alain Corbin, nalezl své útočiště na Sorbonně, odkud píše a norský objevitel, Erling Kagge, čerpá z pamětí v arktické pustině, kam se uchýlil.

A přeci, jak podotýká Corbin ve své knize Historie ticha, není dnes hluku o nic více, než tomu bývalo dříve. Před příchodem automobilových pneumatik se ulicemi měst nesl rachot řinčících kol povozů doprovázený klapotem koňských kopyt. Než jsme se podvolili izolaci na mobilních přístrojích, vlaky i autobusy byly plné hovorů. Kameloti o svém zboží dávali hlasitě najevo, stejně jako pouliční prodavači ovoce, květin či čerstvých ryb. V chaosu divadelních a operních sálů zněl pískot a hlasité „bravo!“. Dokonce i dřinu rolníků na poli doprovázel zpěv. Dnes už je zpívat neuslyšíme.

To, co se však změnilo není ani tak míra hluku, na kterou si naříkali už v minulém století, ale množství podnětů, jež odvádí naši pozornost a zaplavují prostor, který by mohlo opanovat ticho. Paradoxní však je, že když už se ticho v prostoru rozprostře – v hloubi borovicového háje, ve vyprahlé poušti, v místnosti, jež se náhle vylidnila – je spíše obtěžující než vítané. Jeho tíha se vkrádá a ucho se instinktivně snaží ulpět třeba na práskání ohně v krbu, na zpěvu ptáků, či na šumění listí ve stromech – na čemkoli, co by jej zbavilo té zatěžkávající prázdnoty. Lidé po tichu touží, ale ne zas tak moc.